... něco málo z mého života
Moje jméno je Aika, celým jménem Aika z Čertovy rokle. Světlo světa jsem spatřila 3.1.2011. Můj nový páneček Jirka si mě vybral nejen proto, že velmi toužil po maďarském ohaři, ale také proto, že jsem byla nejroztomilejší ze všech sourozenců. Do mého nového domova jsem se přestěhovala po devíti týdnech a hned jsem si jej zamilovala. Jirka si mě pořídil hlavně proto, že věděl, že se mnou může aktivně trávit svůj volný čas a taky se trochu pomazlit.
Kdo je ten pán?
A co jsem zprvu o Jirkovi věděla já? Vlastně vůbec nic. Jenom to, že nikdy žádného pejska neměl a chtěl mě původně vycvičit jen tak, abych ho poslouchala (to bych dělala i bez té práce navíc). Postupně přišel na to, že ho lovecký výcvik se mnou baví. Nechtěla jsem ho zklamat, proto jsem všechny zkoušky zvládla s přehledem. Od dob mého loveckého výcviku a práci na honech jsem se zamilovala do ohňostrojů a všech petard, takže si Silvestra náramně užívám!
Výstavní kousek
Jako asi každý páneček i Jirka se se mnou chtěl tak trochu pochlubit, proto jsem jezdila na různé výstavy, kde jsem byla k jeho velké radosti úspěšná. Nejvíc pyšný je na větu z mého hodnocení z mezinárodní výstavy: „Ušlechtilá hlava.“ Vždycky, když si ladně odpočívám nebo jen tak pozoruji okolí, řeknou mi doma: „No jo Aiko, ty jsi naše ušlechtilá hlava!“ A pak následuje záplava pusinek, mazlení a já jsem ta nejšťastnější fenka na světě. Ale když se tak zamyslím, tak všichni, kdo mají doma maďarského ohaře, musí být stejně tak šťastní jako ti moji dva. Jsme přece tak hravé, sportovní, mazlivé, společenské a veselé psí plemeno, že se s námi nikdo nikdy nenudí!
Sama doma
Mám ráda chvíle, když jsou moji dvounozí majitelé v práci. Můžu si pak v našem domě zalézt na svá oblíbená místa. Ráda si poležím v pelíšku vedle televize nebo se zachumlám do deky v kleci. Moji klec beru jako svůj domeček a mé království. Ráda si také zalezu na sedačku, ale vím, že když jsem doma sama, tak na ni nesmím.
A co celé hodiny sama doma dělám? Přece spím!
Potřebuji se přes den hodně propsat, abych pak měla na ty moje dva lidi nějakou energii. Když na mě občas nemají přes týden čas (nebo možná náladu), tak se ani moc nezlobím. Užívám si domácí pohodičky a nechám je být. Občas trápí ty lidi rýma, teplota nebo nějaký jiný bacil. To vím, že jim musím dodat svou energii. Ale jak to dělám? Nechám se mazlit, ležím zachumlaná pod peřinou a ven chci chodit jenom v nejnutnějších případech.
Kámoška jak hrom
Moje lidi bezmezně miluji. Mám ráda všechno a všechny, co oni. Když jdeme na návštěvu nebo na večeři do hospůdky, nosím si v tlamě vlastní deku. To pak vím, kde mám své místo a můžu si v klidu užívat společnost. Návštěvy u dětí mám obzvlášť ráda a ony také. Dávám jim pac i „high five“ a někdy za odměnu dostanu i piškot. Rozumím si s miminama i s teenagery. Nevěříte? Ale jo, můj pán je učitel a tak mi to může dosvědčit. Za odměnu žákům (a mně) se můžu sem tam podívat i do školy. V kabinetě si v době konzultačních hodin pěkně sedím v křesle a čekám, komu vysvětlit odmocniny, zlomky a procenta (ta mám nejradši). Ve výjimečných případech chodím na hospitace do hodiny. Většinou zjistím, že ty procenta můj pán vysvětlit umí, a tak si můžu v klidu lehnout na svoje místo a počkat si na přestávku. Po zvonění si pak užívám pozornost od všech spolužáků, někdy dostanu kousek svačiny a jindy zase hledám ztracená kružítka. Také se ráda proběhnu po chodbách a nosím klíče od kabinetu a tělocvičny. Na školních výletech pak hlídám děti v chatkách a noční klid!
Tréninky, to je moje
Po škole si ráda zajdu na trénink veslování na brněnskou přehradu. A vy vlastně nevíte, jak takový trénink probíhá? Nejdřív je rozcvička, to může být třeba fotbal, běh nebo jiné cvičení, potom se jde na vodu a na závěr si může člověk hupsnout do vody a vyplavat se. Pokud jsem na Prýglu, tak vedu rozcvičku místo trenérů. Ve fotbale válím, a komu seberu míč, ten musí klikovat. Do lodě nechodím, protože neumím veslovat. To pak průběh tréninku důsledně pozoruji z mola. Párkrát se ale stalo, že si trenéři nevěděli při tréninku rady, a tak jsem jako externí poradce vyjela na motorovém člunu a vedla celý trénink sama. Občas, když se lodě sejdou zpátky na břehu, hupsnu s žáky do vody. Pokud mi Jirka stačí, přeplaveme spolu celou přehradu.
"Mmmiluju bublinky..."
Plavání mám obzvlášť ráda a musím říct, že mi jde psí kraul i prsa. Mám k tomu také potřebné vzdělání a trénink, protože jsem absolvovala speciální zkoušky z vodní práce v první ceně (na výbornou). Na břehu všech rybníků, řek a přehrad budí můj um vždy patřičnou pozornost, údiv i pobavení. Umím totiž nejen lovit z vody prakticky cokoliv, ale také prohledávat vodní hladinu na povel píšťalkou mého pána a plavat směrem, kterým on chce. Jsem také znamenitý skokan do vody a klidně bych si v této disciplíně troufla i do Ria.
Profesionální sport? Nikdy! Připravila bych amatéry o živobytí.
Baví mě všechny sporty, které moji lidé provozují. Ať už je to kolo, běh, túry po horách nebo válení na koupališti. V zimě mám nejradši hrátky se sněhem, a když se jde sáňkovat, tak jsem nahoře na kopci s bobama úplně první.
„Papuče!“
Ani nevíte, jakou měla ta moje paní radost, když mě nemocná za dopoledne naučila „high five“ a nosit ztracené papuče na povel! Když viděla, jak mi to jde a také jak mě to baví, naučila mě nosit i ponožky. Od té doby se nemusí starat o to, kde se zrovna vyzuje, protože ví, že ji je po zavolání: „Aiko, přines papuči.“ okamžitě najdu a donesu. Mě to tak baví, že bych někdy byla ráda, kdyby měla aspoň tolik noh, co já.
Doma jako v salónu
A jak se o mě starají? Jsem celkem nenáročná na údržbu. Sem tam mě vyčešou, a pokud jsem trochu zablácená, vlezu si na povel do sprchy a tam mě vodou opláchnou. Někdy vezmou jen vlhký hadr a setřou ze mě prach. Chtějí-li mě opravdu hýčkat, vmasírují mi po sprše do pacek Indulonu nebo jiný krém a srst mi rozzáří kapkou olivového oleje. Ostatně to máme s mou paní také společné!
